Zloba jako vědomý nástroj pro nastavení hranic

 

Kamarádka VOSA

Jednoho letního dne jsem jedla v kuchyni u otevřeného okna a najednou přiletěla vosa. Začala okolo mě celkem blízko kroužit, jak to tak vosy dělávají, když chtějí naše jídlo. :-)

Nejdřív přišla automatická vnitřní reakce odporu a lehkého strachu. Pak jsem si vědomě nastavila klid a potom, co mi došlo, že opravdu chce jen to jídlo, jsem vstala a zvlášť na talířek jsem jí dala malinké kousky šunky. Povídám jí, že se s ní rozdělím, že tohle je její. Během chvilky byla u toho a já jí mohla sledovat jak si ukusuje mini kousky, které bere a odlétá s nimi pryč.

V tu chvíli mě napadlo, že to vykecá všem ostatním vosám a přiletí celý roj. :-D Opravdu to vykecala. Ale jen jedné vose, která počkala, až si odkouše svůj díl ta první a pak udělala totéž. Takhle přiletěly vícekrát, dokud vše nezmizelo. Pak odlétly.

Další dny mě vosa navštěvovala s tím, že jsem jí někdy něco dala nebo ne, když jsem měla pocit, že nemám, co by jedla. Někdy jen prostě prolétla bytem, někdy blíž u mě a já měla z jejích návštěv radost. Jakoby mě přišla pozdravit.

Časem jsem zjistila, že už slané věci nechce a napadlo mě, že možná už potřebuje spíš cukr. A tak jsem jí začala dávat na špičku lžičky med. Vždy ho celý snědla. Někdy několik porcí. Dávala jsem jí lžičku s medem na kraj dřezu a když jsem v něm něco oplachovala, myla, vosa se nebála a v klidu jedla dál.

Dokonce ji akceptoval i syn, který měl kdysi velmi silnou alergickou reakci na vosí štípnutí a dělal si samozřejmě z mého kamarádství s vosou legraci. :-)

Později už vosa med nechtěla a přestala k nám téměř létat.

Za pár dní jsem jí našla mrtvou na lince, pár centimetrů od sklenice medu, z které jsem jí ho dávala. Dojala mě to, věděla jsem, že mi přišla nakonec poděkovat.

Já jí děkuju, že jsem konečně zcela přijala hmyz jako součást ŽIVOčichů, které všechny samozřejmě miluju.

Krmení mozkomora

Mozkomorem nazval syn tzv. emoční tělo bolesti. :-) To jsou ty nepříjemné emoce, situace, které se vám vracejí stále dokola a vy jste si možná dříve mysleli, že to je normální a nejde to jinak .

Pak jste si možná uvědomili, že sami vytváříte situace, aby to, co cítíte vy, cítili i lidé okolo vás. Pamatuju si, jak jsem byla šokovaná uvědoměním, že chci drama a užívám si ho. :-D
Bylo to pro mě oživení, dokonce propojení s druhými, něco „zajímavého“ se dělo. A ano byl to starý známý boj o enegii. Chvíli přinášel i pocit moci.

Teď už možná víte, že plnost, živost, moc můžete tvořit úplně jinak. Řekla bych mírově, klidně a mnohem jemněji, bohatěji. I když to ze začátku vypadá jako nuda. Asi jako když muž poprvé zažije nulový pohyb při vědomém milování. :-D :-D :-D
Přesto vnímáte, že některé emoce a situace se ještě opakují a už mozkomora krmit nechcete.

Krmíte ho ve chvíli, kdy věříte těmto opakujícím se emocem a situacím, vyžíváte se v nich, reagujete na ně nebo je nedejbože řešíte a snažíte se jich zbavit, potlačit. :-D
Zase zpětně viděno, jsem si kdysi uvědomila, že se stále dokola v terapiích, konstelacích apod. vracím do stejných situací, prožívám stejné emoce a nic se nemění. Byl tam už jen ten „dobrý“ pocit, že dělám něco proto, aby se to změnilo. :-)

Takže jak přestat krmit mozkomora a nechat ho tím zemřít?
VE CHVÍLI, KDY SI UVĚDOMÍTE, ŽE JE TU TA STEJNÁ EMOCE, SITUACE, SE ZASTAVÍTE, PŘESTANETE REAGOVAT A JEN POZORUJETE, VNÍMÁTE, CO JE VE VÁS, OKOLO VÁS A DOVOLUJETE BEZ HODNOCENÍ, ABY TO BYLO.

Když jsem to kdysi poprvé udělala – v hádce s bývalým partnerem, který na mě křičel a já se jako vždy cítila bezmocná, jsem prostě přestala reagovat, mluvit, cokoli dělat, dívala jsem se v klidu (v těle klid nebyl :-) ) na něj s hláškou v duchu - „tak jo, tak pojď do mě“ se smířením. Během velmi krátké doby křičet přestal a situace se zcela vytratila. Byla jsem velmi překvapená, jak jednoduché to je...
Dnes, když je to třeba, už si neříkám nic, prostě se stáhnu vnitřně do sebe, jenom nezaujatě jsem, vnímám svůj klid pod tím celým a dějí se zázraky..

PS: A ano, patří k tomu přestat se ztotožňovat se svým příběhem zranění, ublížení, oběti, nespravedlnosti, nesprávnosti, nedostatku lásky, traumatu a celé to odložit. Zůstávají jen neutrální fakta, o kterých není třeba většinou ani mluvit, natož je používat jako důvod naší současnosti.

Každá bolest zmizí

Každá bolest, nemoc, válka nebo nedostatek pomine, rozpustí se, zmizí, když to nebudeš řešit, hodnotit, bojovat proti tomu, snažit se to změnit, čistit nebo odbourávat.

Místo toho si zvolíš plné božství (bytí, vědomí, absolutno...), jehož součástí je bezpečí, klid, láskyplnost, lehkost, důvěra, jemnost, naplnění ve všech oblastech, to nejlepší pro Tebe (pro každého je to nejlepší něco jiného).

A nakonec budeš pravdivý sám k sobě i k druhým a budeš následovat odvážně vnitřní vedení (i když to bude znamenat opustit vše již nefunkční, zastaralé ).

Zalíbí se ti to hned nebo v průběhu (nebo obojí) , je to hra, je to dobroDRUŽSTVÍ, svoboda a nevymyslitelný rozkvět, na kterém nemusíš pracovat, protože se to děje samo a baví tě to.

PS: Vždy to tu bylo a každý jste to někdy dřív zažili..

Uzdravení astmatu

Ve 23 letech mi bylo diagnostikované astma po té, co jsem se dusila při jízdě na kole a nemohla vyjet kopec. Což byl pro mě šok spojený z bezmocí a velkou zlobou.

Navrhovanou léčbu a tvrzení, že tato nemoc se vyléčit nedá, jsem ihned odmítla, aniž jsem věděla, jak se uzdravím a že to je skutečně možné.

Vydala jsem se na dlouhou cestu, která začala pětiletou bezúspěšnou léčbou homeopatií, prokládanou bylinnou léčbou, reiki... a následovanou terapeutickou cestou, hledáním psychosomatických příčin, rodinnými konstelacemi.., velkými změnami v životě, mém vnímání i ve vztazích s rodiči, partnerem, dětmi i v pracovní oblasti (stala jsem se terapeutkou, která mimo jiné prováděla k uzdravení ). Stav se zlepšoval, např. už jsem se nedusila v noci a poprvé jsem zažila běh bez dušení.

Avšak dušení se při pohybu stále opakovaně vracelo. Věděla jsem, že už není nic, co bych mohla udělat.

Před dvěma lety jsem si poslechla první video s Jiřím Ledvinkou a věděla, že to je ono. Pojmenovával to, k čemu jsem sama docházela a doplňoval to tak, jak jsem přesně potřebovala. Vše zapadlo. Zvolila jsem si plné Božství a jednou provždy astma přestala řešit.

Po zhruba třech měsících jsem poprvé zažila po výstupu na vyhlídku okamžitý „přecvak“ z dušení do zcela volného dýchání.

Následující měsíce už jsem jen nenaskakovala, ignorovala „náběhy“ na dušení a oni prostě samy mizely. Vlastně jsem opustila zvyk očekávat dušení, mít ho jako součást života.

Nedávno jsem si uvědomila, že už tyto „náběhy“ i moje myšlenky na astma po 25 letech zcela vymizely.

Jak se žije jedné z nás

Často se mnou lidé (většinou ženy ), které jsem provázela nebo provázím, sdílí svoje životy v Novém světě (v Božství..), prostě v tom novém způsobu vnímání, přístupu, který tady tak často předávám a ony mu řekly ANO.

A jednu z těch zpráv jsem se, po odsouhlasení autorkou, rozhodla přepsat a posdílet s vámi. Tady je:

"Léto bylo hezky plynoucí, pomaloučký, no prostě úplně boží.

Teď jsem si vzpoměla, jak začala školka a škola, že jsem si dost často hrála na „vytíženou, uběhanou, upracovanou maminku třech dětí“. No nic..

A v létě, kromě jinech skvělejch věcí, tak bych chtěla jednu vypíchnout. A to bylo to, že jsem žila a procítila a měla prostě takovej hlubokej, jasnej, jednoduchej, plnej... prostě jsem tím byla úplně plná, vyživená, prostoupená, prostě jsem to žila. Špatně se mi to popisuje slovama – že tam, kde jsem a jak to mám a jak to je, tak že to je prostě tak, jak to má být. Ne že by to bylo „to stačí“. To není „to stačí“, to bylo, že to je to nejvíc, co může být. Byl to takovej ten jednoduchej pocit tý běžnosti... Třeba tady jdeme na zahradě, vytrhneme mrkev ze země... Že to je to, ten život. Ano, že to není to, že.. já nevím , ale ty to určitě chápeš. PROSTĚ JO.

Teď jsem to hodně pozorovala, když přijela blízká kamarádka, kterou mám ráda, rozumíme si. Ale já jsem dřív často měla pocit, že ona je nějak víc, protože pracuje, má kariéru a dělá to a to.... Takže jsem si někdy připadala taková jako nedostatečná, ale v tom létě ten nový pocit to přebil. Nebudu to rozmazávat , prostě jsem si na to vzpoměla a JO. "

Můžeš vystoupit z polarity a utrpení

VYSTOUPIT Z POLARITY (dobré, špatné, světlo, temnota..) A UTRPENÍ (lekce, bolest, nemoci, deprese, tlak, úzkosti, smutky, lítost, vina...) neznamená, že život bude statický. Právě naopak.

V důvěře následuješ změny, které přichází zevnitř i zvenku. Nic, nevím a samota už není ohrožující, ale vyživující (jsi jako hlína, která v zimě odpočívá). A život je pak svěží, jednoduchý a dobrodružný. Každý nový okamžik je plný a bezpečný, i když v rozmanitém vnímání, prožívání, ději nebo aktivitě.

Vyvíjíš se samovolně z lásky, tvořivosti, radosti, spolupráce, z podnětů života samého.

S vědomím bytí (existence, absolutna, zdroje, stvořitele, vědomí, božství...).