Moje děti se nenávidí, jsem zoufalá

Téma, které ke mně přišlo a které jsem kdysi prožila i se svými dětmi, mě přivedlo k tomuto shrnutí:

co si můžete uvědomit, zvolit:

- vaše děti jsou svobodné bytosti, které mohou mít takové vztahy, jaké chtějí, ať už s lidmi v rodině nebo ne

- vaše děti mají právo na emoce, chování a zkušenosti, které prožívají

- jakékoli chování vašich dětí neznamená, že jste špatná matka nebo ony jsou špatné

- to, jak to teď vypadá, je, neznamená, že to tak bude vždy

- i ve chvíli, kdy se to děje, můžete milovat je i sebe (právě v těchto chvílích je to nejvíce potřeba)

co můžete udělat:

- zadat si "Boží řád" na tuto situaci a v klidu (navzdory emocím, myšlenkám i realitě, kdy to může pokračovat), to s důvěrou pustit

- ve chvíli, kdy se to bude dít, se zastavit a v neutralitě, uznání (bez hodnocení) situaci pozorovat, včetně toho, co se začne dít ve vás, s vědomím, že to je jen ego :-)

- otevřeně, bez hodnocení (natož souzení), s chutí tomu, jim porozumět (uvidět, co je třeba) si ve vhodné chvíli s dětmi sednout (společně i zvlášť) a promluvit si bez očekávání řešení nebo změny

- zadat si, ať vám přijdou uvědomění pro vás, pokud to bude třeba

Zázračné proměny ve vztahu jsou možné i bez čištění

 

Vstát z vozíku - proč ne?

Před třemi týdny jsem měla online krizovou konzultaci, kdy mi žena popisovala, jak moc je vše špatně. A když jsem "nezabrala" na nic z toho, vytáhla největší "argument" - je na vozíku. A když ani na to jsem nereagovala tak, jak "její oběť" vyžadovala - ptala se mě totiž, jestli ten vozík chci ukázat a já na to, že ne, že vím, jak vozík vypadá - najednou už nebylo na co si stěžovat.

Konzultace končila v klidu, úlevě a pochopení.

Po třech týdnech jsme se viděly na jednom online setkání. Žena byla v úplně jiném rozpoložení. Možnost se zcela uzdravit ji přicházela už dříve, teď už tomu jen řekla ano a proces se spustil sám. Momentálně si uvědomuje ty velké výhody, které jí vozík přináší a uvědomuje si čím dál víc, že už je nechce, nepotřebuje. Pak také sdílela, že by v její situaci měla trpět, ale už jí to nejde.

Potom jsme si psaly a já se jí ptala, jestli už chodí aspoň tajně a jestli jí nevadí můj humor. Ona na to, že zatím chodí jen v hlavě a jako důkaz toho, že humor jí nevadí, ale vítá ho, mi poslala přiloženou fotku.

Vím, že chodit bude, ne proto, že to chci já, ale že si to DOVOLUJE a VÍ ona sama.

Mám velkou radost, že šíření Boží jiskry, klidu, důvěry, prostoru mimo mysl funguje. Problémy najednou neexistují a i když zatím v tom druhém prostoru jsou, nevadí. Oni totiž dřív nebo později zmizí i tam.

Máte podobnou zkušenost?