Před třemi týdny jsem měla online krizovou konzultaci, kdy mi žena popisovala, jak moc je vše špatně. 
A když jsem "nezabrala" na nic z toho, vytáhla největší "argument" - je na vozíku. A když ani na to jsem nereagovala tak, jak "její oběť" vyžadovala - ptala se mě totiž, jestli ten vozík chci ukázat a já na to, že ne, že vím, jak vozík vypadá 
- najednou už nebylo na co si stěžovat.
A když jsem "nezabrala" na nic z toho, vytáhla největší "argument" - je na vozíku. A když ani na to jsem nereagovala tak, jak "její oběť" vyžadovala - ptala se mě totiž, jestli ten vozík chci ukázat a já na to, že ne, že vím, jak vozík vypadá - najednou už nebylo na co si stěžovat. Konzultace končila v klidu, úlevě a pochopení.
Po třech týdnech jsme se viděly na jednom online setkání. Žena byla v úplně jiném rozpoložení. Možnost se zcela uzdravit ji přicházela už dříve, teď už tomu jen řekla ano a proces se spustil sám. Momentálně si uvědomuje ty velké výhody, které jí vozík přináší a uvědomuje si čím dál víc, že už je nechce, nepotřebuje. Pak také sdílela, že by v její situaci měla trpět, ale už jí to nejde.
Potom jsme si psaly a já se jí ptala, jestli už chodí aspoň tajně a jestli jí nevadí můj humor. Ona na to, že zatím chodí jen v hlavě a jako důkaz toho, že humor jí nevadí, ale vítá ho, mi poslala přiloženou fotku.
Vím, že chodit bude, ne proto, že to chci já, ale že si to DOVOLUJE a VÍ ona sama.
Mám velkou radost, že šíření Boží jiskry, klidu, důvěry, prostoru mimo mysl funguje. Problémy najednou neexistují a i když zatím v tom druhém prostoru jsou, nevadí. Oni totiž dřív nebo později zmizí i tam.
Máte podobnou zkušenost?
