"Ale já ho miluju" je iluze ega

 Ale já ho miluju říkají ženy (platí to samozřejmě i pro muže), které jsou v nenaplněném vztahu nebo ho opouští. Ony se ho zuby nehty drží, protože jim dává kousek lásky, který jim celý život chyběl. Zároveň ve spojení se sexualitou, která v případech těchto nenaplněných vztahů často hraje zásadní roli, je to omamná záležitost odhalující naše lpění, závislost a posedlost sexem. Pod tím je touha po celistvosti, propojení, bezpečí a lásce, pro kterou jsme ochotni ztrácet sami sebe, prosit, doufat, upínat se k něčemu, co vlastně ani nechceme. A když tento nefunkční vztah zákonitě končí, mluvíme o trhání srdce, zlomeném srdci...

Partnerská láska je pro mě jeden z nejsilnějších prostředků, jak duchovně vyrůst, tedy uvidět a opustit stará zranění, přesvědčení a dozrát k celkově spokojenějšímu životu. Spolu s tím je tu možnost zcela přijmout to větší, co nám dává vše, k čemu jsme se upínali v partnerském vztahu, ať už tomu chcete říkat jakkoli – božství, bůh, vědomí, existence, zdroj, bytí nebo vesmír.. Tohoto parťáka máme u sebe, v sobě po celý život (i po něm :-D), u něho (v sobě) máme to neomezené bezpečí, lásku i celistvost.

Ta naše zralá, čistá část si tohle všechno uvědomuje (nebo alespoň tuší) a chce z toho rychle ven. S největší pravděpodobností se vám to nepovede tak rychle, jak byste si přáli :-), ale to, co může zjemnit, zpříjemnit a zefektivnit tento proces, je nechat bez hodnocení, ať se ukáže v emocích, myšlenkách i těle vše, co je třeba oPUSTIT a neztotožňovat se s tím, nedotýkat se toho. Tedy uvědomovat si, že to je ta nezralá zraněná část (mysl, ego), kterou už se dál nechcete nechat omezovat, zatěžovat. Po čase se budete při představě někdejší věty „ale já ho miluju“ usmívat s vděčností, klidem, mírem a hlavně větší pevností, jasností v sobě i s odhalením dříve nepředstavitelných dimenzí a příležitostí.