Často se mnou lidé (většinou ženy 
), které jsem provázela nebo provázím, sdílí svoje životy v Novém světě (v Božství..), prostě v tom novém způsobu vnímání, přístupu, který tady tak často předávám a ony mu řekly ANO. A jednu z těch zpráv jsem se, po odsouhlasení autorkou, rozhodla přepsat a posdílet s vámi. Tady je:
Teď jsem si vzpoměla, jak začala školka a škola, že jsem si dost často hrála na „vytíženou, uběhanou, upracovanou maminku třech dětí“. No nic..
No nic.. A v létě, kromě jinech skvělejch věcí, tak bych chtěla jednu vypíchnout. A to bylo to, že jsem žila a procítila a měla prostě takovej hlubokej, jasnej, jednoduchej, plnej... prostě jsem tím byla úplně plná, vyživená, prostoupená, prostě jsem to žila. Špatně se mi to popisuje slovama – že tam, kde jsem a jak to mám a jak to je, tak že to je prostě tak, jak to má být. Ne že by to bylo „to stačí“. To není „to stačí“, to bylo, že to je to nejvíc, co může být. Byl to takovej ten jednoduchej pocit tý běžnosti... Třeba tady jdeme na zahradě, vytrhneme mrkev ze země... Že to je to, ten život. Ano, že to není to, že.. já nevím 
, ale ty to určitě chápeš. PROSTĚ JO.
, ale ty to určitě chápeš. PROSTĚ JO.Teď jsem to hodně pozorovala, když přijela blízká kamarádka, kterou mám ráda, rozumíme si. Ale já jsem dřív často měla pocit, že ona je nějak víc, protože pracuje, má kariéru a dělá to a to.... Takže jsem si někdy připadala taková jako nedostatečná, ale v tom létě ten nový pocit to přebil. Nebudu to rozmazávat , prostě jsem si na to vzpoměla a JO. "
, prostě jsem si na to vzpoměla a JO. "
