Jednoho letního dne jsem jedla v kuchyni u otevřeného okna a najednou přiletěla vosa. Začala okolo mě celkem blízko kroužit, jak to tak vosy dělávají, když chtějí naše jídlo. :-)
Nejdřív přišla automatická vnitřní reakce odporu a lehkého strachu. Pak jsem si vědomě nastavila klid a potom, co mi došlo, že opravdu chce jen to jídlo, jsem vstala a zvlášť na talířek jsem jí dala malinké kousky šunky. Povídám jí, že se s ní rozdělím, že tohle je její. Během chvilky byla u toho a já jí mohla sledovat jak si ukusuje mini kousky, které bere a odlétá s nimi pryč.
V tu chvíli mě napadlo, že to vykecá všem ostatním vosám a přiletí celý roj. :-D Opravdu to vykecala. Ale jen jedné vose, která počkala, až si odkouše svůj díl ta první a pak udělala totéž. Takhle přiletěly vícekrát, dokud vše nezmizelo. Pak odlétly.
Další dny mě vosa navštěvovala s tím, že jsem jí někdy něco dala nebo ne, když jsem měla pocit, že nemám, co by jedla. Někdy jen prostě prolétla bytem, někdy blíž u mě a já měla z jejích návštěv radost. Jakoby mě přišla pozdravit.
Časem jsem zjistila, že už slané věci nechce a napadlo mě, že možná už potřebuje spíš cukr. A tak jsem jí začala dávat na špičku lžičky med. Vždy ho celý snědla. Někdy několik porcí. Dávala jsem jí lžičku s medem na kraj dřezu a když jsem v něm něco oplachovala, myla, vosa se nebála a v klidu jedla dál.
Dokonce ji akceptoval i syn, který měl kdysi velmi silnou alergickou reakci na vosí štípnutí a dělal si samozřejmě z mého kamarádství s vosou legraci. :-)
Později už vosa med nechtěla a přestala k nám téměř létat.
Za pár dní jsem jí našla mrtvou na lince, pár centimetrů od sklenice medu, z které jsem jí ho dávala. Dojala mě to, věděla jsem, že mi přišla nakonec poděkovat.
Já jí děkuju, že jsem konečně zcela přijala hmyz jako součást ŽIVOčichů, které všechny samozřejmě miluju.
